Chrám Matky Boží v Paříži, Viktor Hugo Храм Матері Божої в Парижі, Віктор Гюго

Kniha bazarového typu, ve výborném stavu.

Historický román odehrávající se v Paříži v 15. století za vlády Ludvíka XI., vystavěný v chronologické kompozici s v romantismu obvyklými prvky retardace.
Victor Hugo čtenáře zavede do dokonale vykreslené atmosféry patnáctého století a seznámí nás s tragickým příběhem znetvořeného Quasimoda, krásné Esmeraldy a proradným knězem Frollem.

Victor Hugo se narodil r. 1802 v a žil ve Francii. Jeho matka byla nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život otce, a také faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru a  rozhodla se usadit v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky.

V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.

 Hugo vydal svůj první román Han z Islabndu a druhý, o tři roky později. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek, které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby.

Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833–1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1864.

Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879.

Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Bonaparta, po rozpuštění senátu úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III, brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852-55)  a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné. Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny.  Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey. Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.

Victor Hugo zemřel roku 1885v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Text: ukrajinsky.

Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil na ostrově Guernsey, a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.