Hory a staletí, Ivan Olbracht

Bazarová kniha, v dobrém stavu.

Deset kapitol o horách, v nichž se zpožďují staletí, o lidu, který žije životem polopohanských pastevců a primitivních rolníků a dřevařů, o loupežnících, kteří bohatým berou a chudým dávají, strhne čtenáře nejen silou Olbrachtovy politické kritiky a ironie, nýbrž i velkou mocí básnického slova a vypravěčského umění. Olbracht v r. 1932-34 prochází Podkarpatskou Rusí, dívá se, rozmluvá s lidmi, zaznamenává a komentuje.  V odlehlém údolí nachází vesnici, v níž vládne teprve 11.století. Bída stlačila lid na hospodářskou a životní úroveň lidí z dávných dob, pro něž je nedostupný hřebík, pluh, žitný chléb a gramota. V druhém údolí dokonává kolonie Němců, kterou sem kdysi s mnoha privilegii přesídlila Mari Terezie.  Po vsích živoří židovští řemeslníci, zatlačovaní moderní průmyslovou vyýrobou a lépe organizovanou lichvou bank. Nade vším vládne český buržoazní byrokrat, především četník a notář. Olbracht to všechno dokládá konkrétními přiklady, příběhy o neuvěřitelním útlaku a vykořisťování Rusínů. Zdá se, že pro československou buržoazní republiku je tato země kolonií. Stará se pouze o to, jak ze země co nejvíc dostat a co nejméně jí dát. Proto nemají Rusíni školy, učebnice, učitele, proto ji je odpíráno vyšší vzdělání. Politicky tu vládne agrární strana, neboť má v rukou dovoz kukuřice, úvěr a ve svých řadách všechny bohasté a mocné. V třicátých letech se začíná hlásit k životu nacionalismus ukrajinský, ruský, maďarský a sionistický. Situace, která činí z pozorovatele spíše skeptika než optimistu. Avšak Olbracht věří, že se jednou běh věcí změní a že podkarpatoruský lid najde svou pravou vlast.

Ivan Olbracht - jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny (za svobodna se jmenovala Kamila Schönfeldová), ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře.
Mladý Kamil Zeman navštěvoval obecní školu v Semilech, pak studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, maturoval v r. 1900. Již jako gymnazista podepisoval své drobné literární pokusy pseudonymem Ivan Olbracht. Dle jeho vlastního svědectví vznikl tento pseudonym spojením Kamilova biřmovacího jména „Ivan" s jeho druhým křestním jménem „Albrecht", které obměnil (popolštil) na „Olbracht". Po roce 1945 se tento pseudonym stal jeho jménem občanským.
Po maturitě studoval v Berlíně a v Praze nejprve práva, ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde si zvolil obor historie a zeměpis. V roce 1903 byl povolán k jednoroční vojenské službě, kterou vykonával u 94. pěšího pluku v Liberci a v Terezíně. Dosáhl hodnosti kadeta-aspiranta, ale již v r. 1906 byl degradován na vojína kvůli aktivní účasti na sociálnědemokratických politických akcích. I když po skončení vojenské služby opět pokračoval ve studiu, státní zkoušky v úplnosti neabsolvoval (v roce 1906 složil jen první, jazykovou část státní zkoušky) a v roce 1909 univerzitních studií zanechal. Věnoval se pak novinářskému povolání, které ho lákalo již od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Zde se seznámil s novinářkou a spisovatelkou Helenou Malířovou, která se později stala jeho dlouholetou družkou. Stal se členem sociálně demokratické strany a od roku 1916 pracoval v redakci pražského Práva lidu.
V sociální demokracii byl členem tzv. marxistické levice a v roce 1920 pobýval několik měsíců v sovětském Rusku, kde se zúčastnil i II. kongresu Komunistické internacionály. Od roku 1921 byl členem KSČ a redaktorem Rudého práva. V období tzv. první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory – poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 však podepsal tzv. Manifest sedmi, což byl protest sedmi umělců proti nové linii Komunistické strany Československa po jejím V.sjezdu, a byl proto 26. března 1929 z KSČ vyloučen.Olbracht se na čas stáhl z politického života. V letech 1931–1936 pobýval často na Podkarpatské Rusi, kde založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy o hrdinech, ale i čarodejnicích, které se skrývají v neprostupných lesích.
V polovině 30. let se rozešel se svou družkou Helenou Malířovou a v roce 1936 se oženil s absolventkou konzervatoře Jaroslavou Kellerovou. O dva roky později se jim narodila dcera Ivana.
Na počátku nacistické okupace byl vyšetřován gestapem a aby unikl pozornosti, žil od července 1940 i se svou rodinou v malé vesničce Stříbrec na Třeboňsku. Vstoupil opět do KSČ, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické skupiny.V roce 1945 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a členem tohoto orgánu byl zvolen i na osmém a devátém sjezdu KSČ. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.
Od roku 1945 až do roku 1949, kdy odešel do důchodu,zastával Olbracht vedoucí funkce na ministerstvu informací, a to nejprve v rozhlasovém a později v tiskovém (publikačním) odboru, který měl – mimo jiné – na starost i knižní cenzuru a vyřazování závadné literatury z knihoven.
Zemřel 30. prosince 1952 ve Státním sanatoriu v Praze. Původně byl pohřben v památníku na Vítkově ale po roce 1989 byla urna vyzvednuta a pohřbena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria.

Text: česky