Nikola šuhaj loupežník, Ivan Olbracht

Kniha Bazarového typu z r.1953, v dobrém stavu.

"Odváživ se na velkou skladbu básnickou, spřádá tu Olbracht velký mýtus této krásné a po staletí utlačené země. Použil k ní lidové síly mytologizační, pramenící z přírodního náboženství podkarpatského lidu a z lásky k hrdinům, k "nezranitelnému loupežníkovi, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nikoho nezabil". Olbracht toho podkarpatského Jánošíka pozvedl ještě více než lidový mýtus, vytvořiv z něho typ odbojníka za lid, který vzal na sebe utrpení a břímě všech a mstí je, symbol podkarpatského lidu, dobrého, živelného a utlačeného, toužícího po svobodě a lidském životě. Je to zase člověk z lidu, živelný, anarchicky odbojný, ale zasazený do velmi reálného obrazu Podkarpatské Rusi za zvlčující války a  v zmatených letech poválečných, kdy země vystřídala za sebou i troje pány - Maďary, Rumuny a Čechy. Za války zběh, který bojuje s maďarskými četníky, nastupuje po válce, oženiv se s Eržikou, normální životní cestu, ale je přinucem hladem k prvním loupežím, dovídá se pak o tom, jak k němu lid vzhlíží jako ke svému hrdinovi, v jehož nezranitelnost pevně věří, bojuje vždy s větším zástupem četníků, jest však konečně zrazen svými kamarády, kteří se ho počínají báti, a jimi zavražděn. Jeho postavou jakoby vyšlehla elementární vzpoura lidu, oněch potomků někdejších utečenců do hor, jimž je loupežnictví jedinou formou odboje a ochrany, kterou znají, jako by vybuchlo naráz všechno všechno napětí, v lidu nahromaděné. V Nikolovi je soustředěna celá podstata této země. V jeho výbušné postavě jen monumentalisován pasivní odpor země."

Ivan Olbracht - jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny (za svobodna se jmenovala Kamila Schönfeldová), ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře.

Mladý Kamil Zeman navštěvoval obecní školu v Semilech, pak studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, maturoval v r. 1900. Již jako gymnazista podepisoval své drobné literární pokusy pseudonymem Ivan Olbracht. Dle jeho vlastního svědectví vznikl tento pseudonym spojením Kamilova biřmovacího jména „Ivan" s jeho druhým křestním jménem „Albrecht", které obměnil (popolštil) na „Olbracht".Po roce 1945 se tento pseudonym stal jeho jménem občanským.

Po maturitě studoval v Berlíně a v Praze nejprve práva, ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde si zvolil obor historie a zeměpis. V roce 1903 byl povolán k jednoroční vojenské službě, kterou vykonával u 94. pěšího pluku v Liberci a v Terezíně. Dosáhl hodnosti kadeta-aspiranta, ale již v r. 1906 byl degradován na vojína kvůli aktivní účasti na sociálnědemokratických politických akcích. I když po skončení vojenské služby opět pokračoval ve studiu, státní zkoušky v úplnosti neabsolvoval (v roce 1906 složil jen první, jazykovou část státní zkoušky) a v roce 1909 univerzitních studií zanechal. Věnoval se pak novinářskému povolání, které ho lákalo již od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Zde se seznámil s novinářkou a spisovatelkou Helenou Malířovou, která se později stala jeho dlouholetou družkou. Stal se členem sociálně demokratické strany a od roku 1916 pracoval v redakci pražského Práva lidu.

V sociální demokracii byl členem tzv. marxistické levice a v roce 1920 pobýval několik měsíců v sovětském Rusku, kde se zúčastnil i II. kongresu Komunistické internacionály. Od roku 1921 byl členem KSČ a redaktorem Rudého práva. V období tzv. první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory – poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 však podepsal tzv. manifest sedmi, což byl protest sedmi umělců proti nové linii Komunistické strany Československa po jejím V.sjezdu a byl proto 26. března 1929 z KSČ vyloučen.

Olbracht se na čas stáhl z politického života. V letech 1931–1936 pobýval často na Podkarpatské Rusi, kde založil komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi,  do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. Frntišek Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy  o hrdinech, ale i čarodejnicích, které se skrývají v neprostupných lesích.

V polovině 30. let se rozešel se svou družkou Helenou Malířovou a v roce 1936 se oženil s absolventkou konzervatoře Jaroslavou Kellerovou.O dva roky později se jim narodila dcera Ivana.

Na počátku nacistické okupace byl vyšetřován gestapem a aby unikl pozornosti, žil od července 1940 i se svou rodinou v malé vesničce Stříbřec na Třeboňsku. Vstoupil opět do KSČ, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické skupiny. V roce 1945 se stal členem Ústředního výbori Komunistické strany Československa a členem tohoto orgánu byl zvolen i na osmém a devátém sjezdu KSČ. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Od roku 1945 až do roku 1949, kdy odešel do důchodu, zastával Olbracht vedoucí funkce na ministerstvu informací, a to nejprve v rozhlasovém a později v tiskovém (publikačním) odboru, který měl – mimo jiné – na starost i knižní cenzuru a vyřazování závadné literatury z knihoven.

Zemřel 30. prosince 1952 ve Státním sanatoriu v Praze. Původně byl pohřben v památníku na Vítkově ale po roce 1989 byla urna vyzvednuta a pohřbena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria.