Golet v údolí, Ivan Olbracht

Bazarová kniha, zohýbané okraje stránek, pár uvolněných listů.

Zakarpatská Ukrajina znamená v díle Ivana Olbrachta kapitolu největší nejen svým rozsahem, ale především zralým uměleckým mistrovstvím, s nímž jsou tu vyprávěny osudy země a lidí, žijících uprostřed 20 stol. v "nejprostším středověku". Olbracht tam neodešewl se záminku najít exotiku. Byl z rodu těch, kdo nikdy nechtěli oslňovat čtenáře neznámým prostředím,m ale lidskými dramaty a tragédiemi, jejihž kořeny tkví ve společenském řádu, jehož zásluhou se život na mnoha místech země zastavil. Golet v údolí je hluboce básnickým vyslovením lásky k lidem, jež ještě nedávno dělula ode dneška propast celých staletí. Dvě krátké povídky a jedna novela , ve kterých je napsána minulost i budoucnost tisíců lidí, jejihž cesta k společenské rovnosti vedla tolika oklikami, že v nich zbloudili mnozí. Ortodoxní židovská obec v Karpatech nevzbuzuje ani Olbrachtův souhlas a i odsouzení. Její příslušníci jsou ubozí lidé, kteří se uzavřeli neproniknutelnou zdí náboženského ritu, protože jim byl po století upírán přístup do společnosti, v jejímnž lůně žili. S úsměvnou láskou Olbracht sleduje jejich osudy, malé i velké tragédie, aby nakonec ukázal že východisko tkví ne v izolaci, ale ve splynutí s ním po zboření uměle vytvářených společenských přehard. Pro tuto hloubku patří Golet v údolí mezi velká díla naší literatury. 

Jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny (za svobodna se jmenovala Kamila Schönfeldová), ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře.

Mladý Kamil Zeman navštěvoval obecní školu v Semilech, pak studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, maturoval v r. 1900. Již jako gymnazista podepisoval své drobné literární pokusy pseudonymem Ivan Olbracht. Dle jeho vlastního svědectví vznikl tento pseudonym spojením Kamilova biřmovacího jména „Ivan" s jeho druhým křestním jménem „Albrecht", které obměnil (popolštil) na „Olbracht". Po roce 1945 se tento pseudonym stal jeho jménem občanským.

Po maturitě studoval v Berlíně a v Praze nejprve práva, ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde si zvolil obor historie a zeměpis. V roce 1903 byl povolán k jednoroční vojenské službě, kterou vykonával u 94. pěšího pluku v Liberci a v Terezíně. Dosáhl hodnosti kadeta-aspiranta, ale již v r. 1906 byl degradován na vojína kvůli aktivní účasti na sociálnědemokratických politických akcích. Když po skončení vojenské služby opět pokračoval ve studiu, státní zkoušky v úplnosti neabsolvoval (v roce 1906 složil jen první, jazykovou část státní zkoušky) a v roce 1909 univerzitních studií zanechal. Věnoval se pak novinářskému povolání, které ho lákalo již od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Zde se seznámil s novinářkou a spisovatelkou Helenou Malířovou, která se později stala jeho dlouholetou družkou. Stal se členem sociálně demokratické strany a od roku 1916 pracoval v redakci pražského Práva Lidu.

V sociální demokracii byl členem tzv. marxistické levicea v roce 1920 pobýval několik měsíců v sovětském Rusku, kde se zúčastnil i II. kongresu Komunistické Internacionály. Od roku 1921 byl členem Komunistické strany Československa a redaktorem Rudého Práva. V období tzv.první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory – poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 však podepsal tzv. Masnifest sedmi, což byl protest sedmi umělců proti nové linii Komunistické strany Československa po jejím V.sjezdu a byl proto 26. března 1929 z KSČ vyloučen.

Olbracht se na čas stáhl z politického života. V letech 1931–1936 pobýval často na Podkarpatské Rusi, kde založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy o hrdinech, ale i čarodejnicích, které se skrývají v neprostupných lesích.

V polovině 30. let se rozešel se svou družkou Helenou Malířovou a v roce 1936 se oženil s absolventkou konzervatoře Jaroslavou Kellerovou. O dva roky později se jim narodila dcera Ivana.

Na počátku nacistické okupace byl vyšetřován gestapem, a aby unikl pozornosti, žil od července 1940 i se svou rodinou v malé vesničce Stříbřec na Třeboňsku. Vstoupil opět do KSČ, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické skupiny. V roce 1945 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a členem tohoto orgánu byl zvolen i na osmém a devátém sjezdu KSČ. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.