Můj útěk do Gulagu - Jan Demčík

Antikvariátní kniha, v dobrém stavu.

Dramatická cesta z Podkarpatské Rusi do čsl. zahraničního vojska v SSSR přes stalinský tábor nucených prací.

" Od svého zatčení až do osvobození z lágru jsem se nikdy dosyta nenajedl. Neviděl mléko, maso, cukr, sůl, ovoce, zeleninu, trávu, květiny, listnaté stromy, zvířata, ptactvo. Nikdy jsem na sobě neměl spodní prádlo, ponožky. Nikdy jsem se neholil, nestříhal, nemyl, nenapil se studené vody nebo jiné tekutiny, kromě kypjatku. Na vězních jsem nikdy neviděl jiné šatstvo, než po mrtvolách. Nikdy jsem nespatřil úsměv ani u bachařů, ani u vedoucích lágru. Zde neexistovaly strážné věže či ostnaté dráty. Mrtvoly jsem neviděl jen ve spánku. Ještě včera jsme jim s mým sousedem záviděli jejich skon. Dnes již i tomuto sousedovi závidím pouze já sám. Zda zítra bude mně závidět soused jiný, to ví pouze zdejší tundra. Tu se spojily temné stránky člověka se zdejším krutým okolím a společně ponižují vězně až na samé dno jeho lidskosti."

Obal: brožovaný
Počet stran: 52
Rozměr: 147x209 mm
Váha: 83g
Vydání: Praha, 2001

Podkarpatský Rusín Jan Demčík (1913-2005) se narodil v rolnické rodině v obci Voloské v okrese Iršava. Po ukončení základní školy v nedalekých Bílkách absolvoval hospodářskou školu v Mukačevě. Poté působil ve funkci okresního zemědělského konzultanta. Náhoda rozhodla, že byl přijat do cvičného kursu finanční stráže. Externě začal studovat střední školu, kterou však dokončil až po válce.
V roce 1938 nastoupil službu na severní hranici Podkarpatské Rusi v oddělení finanční stráže Brustury. Společně s kolegy z oddělení byl přidělen k jednotce Stráže obrany státu a v jejím rámci se připravoval k aktivní obraně ČSR. Po rozbití republiky a okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 jen těžko hledal zaměstnání. Podobně jako ostatní Rusíni věrní ideám Masarykova Československa trpěl diskriminací ze strany maďarských úřadů. V létě 1940 proto využil okolnosti, že se hranice SSSR po záboru východního Polska posunula až na karpatské hřebeny a uprchl z rodného Podkarpatska, rozhodnut požádat v Sovětském svazu o azyl. Po překročení hranic však byl komunistickými vyšetřovateli označen za fašistického vyzvědače a odeslán do vyhlazovacího tábora nucených prací. Podobný osud potkal tisíce dalších Podkarpatorusů. V neuvěřitelně krutých podmínkách sovětských gulagů jich většina zahynula; celkový počet rusínských obětí se odhaduje na 20 000.
Jan Demčík měl to štěstí, že peklo lágru přežil a po dobrodružné cestě se mohl v roce 1943 zařadit do vznikající československé jednotky v SSSR; stal se velitelem čety 2. tankového praporu. Na počátku karpatsko-dukelské operace byl jeho tank zničen a v důsledku toho byl jmenován styčným důstojníkem velitelství čs. sboru. V této funkci se zúčastnil v rámci 1. čs. samostatné tankové brigády ostravské operace. Po skončení války byl Demčík společně s ostatními Rusíny, kteří tvořili jádro naší východní jednotky a kteří nasazovali životy pro obnovu demokratického Československa, rozhořčen odstoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Po zkušenosti ze sovětského gulagu se Demčík na Podkarpatskou Rus z pochopitelných důvodů nevrátil. Zůstal aktivním důstojníkem Československé armády až do srpna 1968, kdy odešel na protest proti sovětské okupaci v hodnosti plukovníka do výslužby.

Text: česky