Nikola Šuhaj loupežník - Ivan Olbracht

Kniha z r.1968 bazarového typu, v dobrém stavu.

Celý příběh je vsazen do už zmíněné Podkarpatské Rusi. Tento kraj je zapomenutý, lidé jsou zde velmi chudí a jejich jedinou obživou jsou zdejší lesy, kde prý ještě žije Bůh a kde můžeme najít nejrůznější začarovaná místa, kam by nevkročil ani jelen, ani medvěd, ani člověk. Ivan Olbracht zde vytvořil dvě roviny – legenda Nikola a jeho skutečný život – které se vzájemně prolínají. Kniha má jako poslání vyjádřit oprávněné spravedlnosti lidí a touhu po svobodě.

Děj knihy začíná za války, kdy mladý Nikola Šuhaj a jeho německý kamarád utekli z fronty a schovali se v chýši jedné ruské ženy. Ta jim namíchala lektvar, díky němuž se od nich budou odrážet všechny kulky a nebude je možno zastřelit. Na oplátku jí slíbili, že si vezmou její dvě hloupé a zablešené dcerky. Na druhý den však zjistili, že je to čarodějnice, a tak ji zabili a utekli. Poté se rozešli každý svou cestou a nikdy se už nespatřili. Po válce se Nikola vrací domů do rodné Koločavy, kde také bydlí jeho milá Eržika, se kterou se pravidelně schází, a kterou velmi miluje. Jenže po válce je Koločava v totální bídě, a tak její obyvatelé začínají řádit. Vyrabují místní notářství a židovské obchody, sesadí starostu a nastolí nový řád. To se ale nelíbí četníkům, tak na ně druhý den posílají ozbrojenou eskortu vojáků, kterou je chtějí přinutit k poslušnosti. V tuto chvíli se však Nikola stává obávaným loupežníkem a zároveň legendou. Bohatým bere a chudým dává a nikdy nikoho – mimo sebeobranu nebo ze spravedlivé msty – nezabije. Se svými kamarády a mladším bratrem Jurajem přepadává poštovní vozy, bohaté Židy, krade zboží a peníze, které pak dává lidem. Četníci se ho pořád pokouší lapit, ale nedaří se jim to, tak lapí Eržiku. Přestože všechny, co s ním kdy promluvili, bijí a pronásledují, nikdo nejde proti němu. Nakonec četníci spolu s Židy vypisují odměnu na jeho hlavu. Nikolovi kamarádi se odměnou nechají zlákat – zčásti i proto, že Jura, Nikolův mladší bratr, zabil otce jednoho z nich. Vylákají ho na louku, jeden z jeho kamarádů mu zatne zezadu sekyru do hlavy a Nikola umírá. Nakonec však stejně žádnou odměnu nedostanou. Eržika se po jeho smrti znovu vdá a porodí jeho dceru Anču. Nikola je pohřben na Koločavském hřbitově, bez náhrobku a bez rakve, ale jeho legenda žije dál v Koločavských lese.

Ivan Olbracht - jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny (za svobodna se jmenovala Kamila Schönfeldová), ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře.

Mladý Kamil Zeman navštěvoval obecní školu v Semilech, pak studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, maturoval v r. 1900. Již jako gymnazista podepisoval své drobné literární pokusy pseudonymem Ivan Olbracht. Dle jeho vlastního svědectví vznikl tento pseudonym spojením Kamilova biřmovacího jména „Ivan" s jeho druhým křestním jménem „Albrecht", které obměnil (popolštil) na „Olbracht". Po roce 1945 se tento pseudonym stal jeho jménem občanským.

Po maturitě studoval v Berlíně a v Praze nejprve práva, ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde si zvolil obor historie a zeměpis. V roce 1903 byl povolán k jednoroční vojenské službě, kterou vykonával u 94. pěšího pluku v Liberci a v Terezíně. Dosáhl hodnosti kadeta-aspiranta, ale již v r. 1906 byl degradován na vojína kvůli aktivní účasti na sociálnědemokratických politických akcích. I když po skončení vojenské služby opět pokračoval ve studiu, státní zkoušky v úplnosti neabsolvoval (v roce 1906 složil jen první, jazykovou část státní zkoušky) a v roce 1909 univerzitních studií zanechal. Věnoval se pak novinářskému povolání, které ho lákalo již od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Zde se seznámil s novinářkou a spisovatelkou Helenou Malířovou, která se později stala jeho dlouholetou družkou. Stal se členem sociálně demokratické strany a od roku 1916 pracoval v redakci pražského Práva lidu.^]

V sociální demokracii byl členem tzv. marxistické levice a v roce 1920 pobýval několik měsíců v sovětském Rusku, kde se zúčastnil i II. kongresu Komunistické internacionály. Od roku 1921 byl členem KSČ a redaktorem Rudého práva. V období tzv. první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory – poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 však podepsal tzv. Manifest sedmi, což byl protest sedmi umělců proti nové linii Komunistické strany Československa po jejím V.sjezdu, a byl proto 26. března 1929 z KSČ vyloučen.^[10]

Olbracht se na čas stáhl z politického života. V letech 1931–1936 pobýval často na Podkarpatské Rusi, kde založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy o hrdinech, ale i čarodejnicích, které se skrývají v neprostupných lesích.

V polovině 30. let se rozešel se svou družkou Helenou Malířovou a v roce 1936 se oženil s absolventkou konzervatoře Jaroslavou Kellerovou. O dva roky později se jim narodila dcera Ivana.

Na počátku nacistické okupace byl vyšetřován gestapem a aby unikl pozornosti, žil od července 1940 i se svou rodinou v malé vesničce Stříbrec na Třeboňsku. Vstoupil opět do KSČ, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické skupiny.V roce 1945 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a členem tohoto orgánu byl zvolen i na osmém a devátém sjezdu KSČ. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Od roku 1945 až do roku 1949, kdy odešel do důchodu,zastával Olbracht vedoucí funkce na ministerstvu informací, a to nejprve v rozhlasovém a později v tiskovém (publikačním) odboru, který měl – mimo jiné – na starost i knižní cenzuru a vyřazování závadné literatury z knihoven.

Zemřel 30. prosince 1952 ve Státním sanatoriu v Praze. Původně byl pohřben v památníku na Vítkově ale po roce 1989 byla urna vyzvednuta a pohřbena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria.