Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí a v revoluci- Karel Vaněk

Antikvariátní kus v dobrém stavu.

Pokračování knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války mělo pohnutý osud.Po nástupu komunistů byl autor literárně ostouzen a očerňován. Důvody? ideologické předsudky, kritika poměrů v Rusku, falešné slavjanofilství a mnohé další.
Vaňkovo pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka musíme vnímat jako samostatné dílo. Přesto si po jeho přečtení překvapiuvě uvědomíme, že dnes již zlidovělé Švejkovy citáty jsou často převzaty právě z Vaňka. Jeho pohled na Rusko byl značně skeptický. Nutno ovšem říci, že mnohé charakteristiky si (bohužel)mudržely platnost až dodnes...

Karel Vaněk (1887-1933)
Fejetonista a prozaik, za 1. svět. války poslán na rus. frontu. Své zážitky vylíčil ve vál. deníku Charašo, pan, da?
Karel Vaněk se narodil 28. 3. 1887 v Kostelci nad Černými lesy v rodině kolářského mistra Josefa Vaňka jako pátý ze sedmi dětí. V Praze se vyučil obchodním příručím a zpočátku se živil jako obchodní cestující. Posléze působil jako novinář v Rudém právu, v Pražském ilustrovaném zpravodaji, ve Večerním českém slově i v dalších listech. Uveřejněné povídky a fejetony vydával také knižně.
Množstvím fejetonů, kursivek a drobných povídek se zasloužil o zlidovění literárního jazyka. Lehkým dobrosrdečným humorem člověka znalého lidové psychologie podává kaleidoskop denních záznamů a uplatňuje bohatství zkušeností v zájmu i o vážné otázky doby.
Vaněk měl živý smysl sociální, měl i schopnost zachytit v postavě i v situaci všechnu směšnost, ale pod jeho smíchem cítíme těžký žal člověka, vědomého si těžkého lidského údělu. Takové jsou všechny jeho fejetony sebrané knižně: Střepiny (1924), Čtvrt kila střepin (1925), Třetí kniha střepin (1927) a výbor z pozůstalosti Poslední střepiny (1934), kde je též náčrt nezpracovaného románu ´Rajzáci´ z prostředí obchodních cestujících.
Všechno má u Vaňka kořeny v malých událostech. Na zdánlivé groteskností osudů malých lidí (hokyně, domkáři, číšníci, tovární dělníci i drobní politikové) objevuje pak autor stopy jejich lidskosti.
První Vaňkova práce, zápisky vojáka z let 1914–19 – Charašo, pan, da? (1920) jsou prací dokumentární, protože se v nich objevuje válka bez pathosu, ve špíně a hrůze i ve frázi. Tento deník z války a ruského zajetí je v jádře projevem protiválečným.
Po smrti Jaroslava Haška dopsal na žádost nakladatele Adolfa Synka čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a pak pokračoval pátým a šestým dílem v líčení Švejkových osudů v ruském zajetí.
Postava Švejka je tu sice ve svých osudech dokreslena, ale ve Vaňkově podání doznala určité povahové změny. Zatímco Haškův Švejk ve svém amoralismu zesměšňuje všechno i sebe sama, Vaňkův Švejk posměchem odmítá válku a bojuje proti jejím strůjcům. Je zkrátka nesen etosem člověka válkou raněného. Tak se mu dostalo oproti Haškovu pojetí pevné společenské páteře. Ovšem tím ztratil onu proslulou Haškovu bezprostřednost humoru, šťavnatost a tím i půvab.
Právě osobní zkušenost z ruského zajetí Vaňkovi umožnila v podstatě pravdivé vyprávění o životě ve vypjatém prostředí, kdy jsou vojáci mravně otupělí a ani jejich vulgární mluva nepřipadá nikomu divná.
Zdroj: Encyklopedie Osobnosti česko

Text: česky